Č L Á N K Y  

  J E D E N   Z   N E J S T A R Š Í C H  

Zde vám předkládáme jeden velmi zajímavý článek z časopisu Podoubraví, z jeho XIV. ročníku, 4. - 5. čísla, které vyšlo 18. července 1942 a napsala ho Jarka Vaníčková. Co jsme se dozvěděli o časopisu? Většina redaktorů byla za 2. světové války popravena Nacisty. Tento článek popisuje historii založení románského kostelíku ve vesnici Jakub, poblíž Kutné hory. Stojí dodnes a lze na něm vidět krásné románské plastiky. Tento svatostánek uvidíte i z velké dálky (Železné hory, Kutná Hora,...). Článek jme nijak jazykově neupravovali a tak si ho můžete vychutnat ve staročeštině.

V letech 1140 - 1173 vládl v Českých zemích Vladislav II.. z knížecího rodu Přemyslovců. Byl to muž veselý a bezstarostný avšak panovník samostatného ducha a rázné síly, pro český národ bylo jeho panování šťastné. Opačného mínění však byli mnozí čeští urození pánové. Vladislav dbal více blaha země a lidu, než jejich rad. Byl dokonalým samovládcem. Nespokojená knížata se scházela, radila a konečně se spojila s moravskými pány Vratislavem Brněnským, Kunratem II. Znojemským a jinými ještě šlechtici ve velikou a mocnou jednotu. Marně je Vladislav napomínal k poslušnosti, připomínal jejich přísahy a povinnosti a svá dobrodiní. Nedbali. Zvolili Kunrata II. Znojemského velikým knížetem a táhli s velikou brannou mocí do Čech, aby Vladislava sesadili s trůnu. Vladislav s několika málo věrnými čekal mocný nápor na hoře Vysoké u Kutné Hory. Dne 25. dubna 1142 došlo k rozhodné bitvě. Byla to bitva zlá, krutá. Padli v ní mnozí udatní bojovníci. Vladislavovi odpůrci však neměli zvítěziti. Kníže Vladislav, smělý a opatrný, dovedl si v neštěstí poraditi. Ustoupil, opevnil se v Praze a hledal pomoci u svého švagra, německého krále Konráda. Zatím Praha byla obklíčena a dobýváno jí mocně a důkladně. Nepřátelé metali oheň na městské domy, kostely a kláštery. Chrám sv. Víta shořel se všemi poklady. Smutek a hrůza panovala v městě. Tu nepřátelé zvěděli, že se Praze blíží posila vyslaná králem Konrádem. Opustila je chuť k dalšímu boji. Rozptýlili se a vrátili na své statky v Čechách i na Moravě.
Olomoucký biskup Jindřich Zdík nežil s moravskými knížaty v dobré vůli. Když knížata povstala proti Vladislavovi, on zůstal mu věren. Zúčastnil se s ním bitvy na hoře Vysoké a směle mu pomáhal radou i skutkem. Odbojná knížata se mu pomstila tím, že se zmocnila všech jeho statků. Za to vynesl rozhněvaný biskup Zdík na ně a pro ně na celou zemi klatbu, kterou papež potvrdil.
O rok později pokořil Vladislav II. mocí své odpůrce a přinutil je, aby se mu poddali. Na důkaz odpuštění jim vrátil úděly na Moravě a vymohl u papeže zproštění klatby.
V zemi zavládl opět mír. Jen biskupa Zdíka knížata dále nenáviděla. Počátkem roku 1145 vydal se biskup Zdík do Říma k papeži. Nocoval se svým průvodcem v osamělém dvorci nedaleko Litomyšle. Tři knížata, kteří ho nejvíce nenáviděli, spolu s některými moravskými pány přepadli v noci dvorec, a nenalezše biskupa, zapálili jej. Zdíkovi se podařilo včas uprchnouti a skrýti se ve sněhu. Polozmrzlého jej ráno našel jakýsi sedlák, půjčil mu své šaty a dopravil ho do Litomyšle. Biskup dlouho ležel těžce nemocen. Teprve v květnu předstoupil před papeže. Papež byl velmi popuzen zlým činem zpupných knížat. Sám vynesl nad nimi i jejich pomocníky klatbu a přikázal Vladislavovi, aby ji nejen dal v Zemích vyhlásiti, ale aby jí propůjčil i světskou mocí potřebného důrazu. Mezi pomocníky knížat při Zdíkově přepadení byl i moravský pán Slavibor. Původci zlého činu dopomohli se časem odpuštění a zrušení klatby. Slavibor však zemřel v klatbě krátce po jejím vyhlášení. Tu končí strohé dějiny a počíná naše vyprávění.

 -  -  - 

Veliký bor, rozkládající se v mocných, temnězelených vlnách od tvrze čáslavské až k Záboří, patří k nejutěšenějším místům na statcích knížete Vladislava. Je to krásný, hustý les, bohatý zvěří lovnou i božím ptactvem. Hvozd, oplývající temnými, tichými zákoutími poustevníků, staletými stromy, hedvábným jehličím modřínů i slunečnými pasekami, naplněnými vůní medu a bzukotem lesních včel.
Kůň pana Miroslava kráčí moudře a volně jako myšlenky jeho pána. Neschůdnou cestou stoupá do vrchu. Nehybné ticho bortí jen zvuk sesouvajícího se kamení. Kůň se svým břemenem vystupuje obezřele na mýtinku na temeni vrchu. Polední slunce se o ni opírá pevnými paprsky. Jsou jako zlaté dráty. Mezi kameny zlátnou pyšné stvoly kvetoucích divizen a blaženě odpočívající ještěrky. Je to utěšený vrch. Zdá se, že i pan Miroslav si to uvědomuje. Seskočil s koně a usedá na nejbližší balvan. Je nějak zamyšlen. Bor kolem tiše šumí a pryskyřičně oddychuje. Pan Miroslav přemýšlí. Jeho milovaná sestra Marie, vdova po moravském pánu Slaviborovi, je stále smutnější. Dvě léta již žije se syny Slaviborem a Pavlem na statcích knížete Miroslava. Utekla se po manželově smrti pod Miroslavovu bratrskou ochranu. S dobrou se potázala paní Marie. Kníže pevnou rukou krotí bujnost staršího synovce. Matčina miláčka Pavla pak učí houževnatosti muže a nesmlouvavosti šlechtice. Paní Marie má radost ze zdravých, čilých a schopných synů. A přece jí oči téměř neosychají a předlouhé hodiny klečívá se sepjatýma rukama před obrazem Ukřižovaného. Pan Miroslav zná příčinu sestřiny bolesti. Její manžel zemřel v klatbě. Opustil tento svět nesmířen s Bohem ani s lidmi. Dostalo se mu na věčnosti odpuštění, či úpí v pekelných mukách? Pro tuto otázku se spínají ruce a tenkou slzy z očí paní Marie.
Pana Miroslava napadá spasná myšlenka. Paní Marie vystaví kostel. Právě zde, na tomto utěšeném vrchu nad říčkou Klejnarkou. Zde, v lesním tichu, obklopen zpívajícím, burácejícím a někdy mlčícím Borem, vzdálen lidských příbytků a Bohu blizoučko bude státi chrám jako kamenná prosba o slitování.
Rozradostněn svou myšlenkou, vyšvihl se kníže Miroslav na koně a ujíždí k severozápadu. Před návratem do svého sídla na tvrzi kolínské se ještě zastaví v sedleckém klášteře. Když léta Páně 1143 dal mnichům cisterciákům, povolaných do Čech z kláštera waldsaského, bohaté statky sedlecké, věru se nenadál, jaký užitek kraji přinesou. Pracují pilně a poddaný lid učí promýšlené práci. Pěstují ovocné stromy, obilí i květiny, učí lid řemeslům potřebným a nutným a v šeru klášterních kobek opisují knihy, malují obrazy a vyřezávají sochy. Za těch nemnoho let, co zde přebývají, zvelebili celý kraj. Obyvatelstva přibývá a jeho blahobyt vzrůstá. Založením kláštera byl celý kraj hospodářsky povznesen. Spokojen svým dílem pohlíží pan Miroslav na rozsáhlé statky sedlecké, které se kvapem blíží.

 -  -  - 

Slavný a krásný den nadešel. Píše se rok od vtělení božího 1165, devatenáctý den měsíce listopadu. Utěšený vrch nad říčkou Klejnarkou se velmi, velmi změnil. Celé jeho témě je vymíceno. Na západní straně mýtiny stojí spanilý kostelík. Zraky příchozího poutá polokruhovitá, k východu obrácená apsida; pokračuje obdélníkovou lodí chrámovou a končí na západní straně čtverhrannou, nepříliš vysokou věží. Stavba, provedená z kamene románským slohem, je vkusně zdobena polokruhovými oblouky. Na jižní vnější zdi vystupují reliéfní postavy. Nad portálem skví se postava žehnajícího Spasitele, u jehož nohou klečí paní Marie se synem Slaviborem. Vlevo od něho je zobrazen Daniel, XIII. biskup pražský, vpravo pak Vladislav II., nyní již král český, a zemřelý biskup olomoucký Jindřich Zdík. Celá stavba září kamennými kvádry, čerstvou omítkou a jasem ranního slunce.
Prostranství před budovou oživlo. Naplnilo se hemžením lidí i koní. Poddaný lid se z daleka sešel k nevídané slavnosti. Však je tu mnoho pestré a krásné podívané. Drahé, barevné i zlatem bohatě zdobené oděvy všelikého panstva září jako třpytné drahokamy na posněžené půdě s temnou kulisou okolního Boru.
Jací vzácní hosté to navštívili náš kraj?
Sám Daniel, XIII. biskup pražský, kníže Svaté římské říše, výtečný muž a státník a politik na slovo vzatý, přijel, aby vysvětil kamenný chrámek nad skromným tokem Klejnarky. A s ním udatný král Vladislav II. s chotí Juditou a průvodcem znamenitým, vpravdě královským.
O chvíli později klečí paní Marie se syny Slaviborem a Pavlem na chrámové dlažbě a přijímá z rukou biskupových zrušení klatby, odpuštění pro mrtvého manžela. Vděčné, slastné slzy roní při jeho slovech: "Já, Daniel, ač nehodný, přece z Boží milosti XIII. biskup pražský, zasvěcuji chrám tento památce sv. Jakuba mučedníka, oltář pak Marii, slavné a ustavičné Panně."
Vlastní rukou pak uzavírá biskup Daniel do dvou olověných skřínek ostatky svatých, dary to krále a královny, pečetí je svou pečetí biskupskou a vyčkává, až jsou zazděny do připravených otvorů pod oltářem a ve zdi na kruchtě.
Slavná mše rozezvučela tiché prostory kostela.

 -  -  - 

Dni, roky a staletí propadly se do propasti času. Jako pohádka zmizela sláva, moc, hrdinství a krása i chudoba a ponížení účastníků slavného posvěcení. Jen spanilý chrámek s polokruhovými oblouky přetrval bouře, vánice i překrásné dny slunné pohody. Stojí tu, kamenný svědek dávných časů, odkaz minulosti, připomínka přítomnosti.
Kolem kostela vyrostla časem vesnice, nazvaná podle kostela Sv. Jakub. Rostla, vyvíjela se, procházela světlem i stínem staletí jako mnoho jiných vesnic v našem kraji.
Přijďte k nám, až rozkvetou třešňové stromy na veliké svatojakubské návsi, zastavte se před románským portálem, vejděte pod kamennou klenbu kostela a vzpomínejte se mnou.
Naši předkové stavěli kamenné chrámy, aby nezmizeli se světa s prachem svých zetlelých těl. Stavěli z kamene, aby stavby připomínaly jejich život, práci, radosti i žaly potomkům.
Postavíme my svým životem pomník v srdcích a myslích svých bližních?